Pomalu pokračuji ve své pouti noirem, drsnou školou, detektivkou a dalšími žánry, kde mými průvodci jsou Štěpán Kopřiva a Jiří Pavlovský, žvaniví slimejši z podcastu Rudá žeň. Pokud máte pocit, že váš život je zbytečný, pusťte si jejich podcast. Sice se budete cítit stále stejně, ale je fajn si to proložit debatou o žánrové literatuře a o reklamách v metru, které Pavlovského nebetyčně vysírají, či o lesbických jeptiškách. Tohle všechno v tom podcastu najdete, zejména pokud si je předplatíte na HeroHero, což velmi doporučuji.
Ale pojďme se pustit do konkrétního autora a konkrétní knihy. Právě v jednom ze starších dílů Rudé žně jsem narazil na John le Carrého. Co může být více, než autor, který se na psaní špionážních románů připraví tak, že se sám v padesátých a šedesátých letech dá do služeb MI5 a MI6. Hmm… možná José Giovanni, ten to vzal přes kolaboraci s nacisty, po únosy a nějaké to malé vražděníčko. Tam bych řekl, že má ještě lepší předpoklad, ale k němu se teprve dostanu. Dnes je to o le Carrém a jeho Špionu, který přišel z chladu.
Což je fakt debilní název knížky, přiznejme si to. Ono to nějak dává smysl v kontextu toho románu a v angličtině to zní o chlup lépe, ale čeština je v tomto holá jak hlava Dana Landy.
Děj románu nás přivádí do období studené války, kde sice ta velká válka je dobojována, ale pod povrchem vře soupeření tajných služeb. Lidský život je pro mocnosti sotva drobné v kapse, ale sázky jsou vysoké a platit třeba. Alec Leamas, hlavní hrdina, to pocítí zcela a beze zbytku.
Nebudu zabíhat moc do děje, protože kniha je útlá a pokud si ji budete chtít přečíst, tak čím méně o ději budete vědět, tím lépe. Pro mě je hlavně fascinující, jak umě dokáže le Carré spřádat děj, který je do značné míry konverzační – celý román obsahuje pouze jednu scénu, kterou bych označil za akční. Jinak je to spíše o tom, že se postavy přesouvají mezi jednotlivými poli na herní desce a vedou spolu dlouhé rozhovory.
//Tyhle texty píšu čistě pro radost. Nechceš mi k tomu koupit kafe, ať mi to jde lépe od ruky? https://revolut.me/petrcaslava
Proč mě ale kniha tak moc fascinovala? Já vlastně nevím, nečekal jsem dobrodružství a la James Bond a možná proto jsem ocenil jak pozvolna utahuje le Carré uzle pout a co začíná téměř idylicky, pomalu se noří hlouběji a hlouběji do temnoty beznaděje.
Román Špion, který přišel z chladu tak v konečném důsledku připomíná pupínek, který se vám udělá jednoho rána na čele. Takových už jste měli… puberta sem, puberta tam. Zkusíte ho vymáčknout, ale místo uspokojivého prasknutí neřád zajede pod kůži. A vy si nehty rozdíráte pokožku hlouběji a hlouběji, krev teče. Přichází bolest, kůže zrudne jak se rána zanítí. Z malého pupínku máte uprostřed čela hnisavý kráter, ve kterém cítíte tep vlastního srdce. Pořád se v něm musíte rýpat, nedá se s tím přestat. Nikdy z něj hnis neodteče, místo toho se po čase vstřebá, ale vám zůstane navždy jizva. Takové romány píše John le Carré.
Možná je to tím, že jsem v poslední době četl hodně braku (ano, dívám se na tebe Warhammere 40 000) a samozřejmě pokud se stravujete jen párky v rohlíku na nádraží a pak vám někdo uvaří teplou večeři, na talíři, s příborem po straně a ještě vám zastrká kapesníček pod bradu, abyste se u té žranice nepocintali… to se nedá neocenit.
Určitě chápu, že Špion, který přišel z chladu nemusí nadchnout každého. Jednak je to táhlým dějem, dobou, která už není moc sexy, a také určitě tím, že le Carré záměrně udržuje čtenáře v nejistotě. Sami vlastně netušíte, kdo je agent, kdo dvojitý agent, kdo trojitý a kdo byl jednom ve špatný čas na špatném místě. No já jsem si každopádně vyskládal u postele všechny le Carrého romány do komínku a mám v plánu se v nich náležitě ponípat. Jen si musím zvýšit dávku antidepresiv nebo alespoň chodit na dlouhé procházky, abych viděl, že svět má stále barvy a stojí za to žít. A číst. Třeba le Carrého.