Základní poučení je, že pokud musíte kvůli prodeji nemovitosti podstoupit cestu do Transylvánie, je lepší se na to vykašlat. To lákavější možnost je i vzít si hypotéku. Nicméně Jonathan Harker, coby mladý právník, nemá moc na výběr a tak nakráčí rovnou do Drákulova hradu. Tam se mu moc nelíbí, protože pán hradu leze po zdech jako ještěrka a spí v rakvi naplněné zeminou. Trochu to vyvažuje, že si s ním chtějí střihnout orgie tři upírky, ale jako chápu celkovou rozmrzelost.
Takto začíná slavný román Brama Stokera, který sic nikdy nebyl ve východní Evropě, ale jeho popisy drsné, temné krajiny, lidí, kteří s prázdným výrazem ve tváři postávají podél silnice, jsou platné dodnes. Jeho slavný román se dočkal hned několika deskoherních adaptací a dnes si budeme povídat o hře Drákula vs. Van Helsing, která se odehrává ve Whitby, kam dorazí Drákula na lodi Demeter, aby začal šířit své zlo.
Jeden z hráčů se právě snaží přeměňovat obyvatele na upíry a bere to šmahem. Pokud má vesničan krk, hned za ním běží, aby mu ho prokousl. Druhý hráč hraje za Abrahama Van Helsinga, který proti Drákulovi bojuje a snaží se ho připravit o všechny jeho životy.
Už tohoto vyplývá, že hra je asymetrická, nicméně ona asymetričnost spočívá spíše v rovině vítězných podmínek. Hráči hrají v podstatě stejně. Před sebou mají pět karet, které soupeř nevidí. Ve svém tahu si jednu kartu hráč dobere a jednu zahraje (ne nutně tu, kterou si dobral). Hráči se snaží mít karty o vyšší hodnotě, aby “ovládli území”. A to je vše.
Dalo by se tedy postulovat, že Drákula vs. Van Helsing je hra v pravdě abstraktní. Neměl bych s tím žádný problém nebýt velmi povedených ilustrací Webersona Santiaga. Jeho jméno sice zní, jako kdyby ho vygenerovalo AI, ale nedá se mu upřít velký talent. Právě díky němu ve finále hra působí velmi tematicky. Kdykoliv otočíte žeton tlusté vesničanky, abyste na druhé straně odhalili špičatými zuby vyzbrojenou pitbullčici, z toho prostě musíte mít radost.
//Tyhle texty píšu čistě pro radost. Nechceš mi k tomu koupit kafe, ať mi to jde lépe od ruky? https://revolut.me/petrcaslava
Karty mají hodnotu od 1 do 8 a jsou ve čtyřech barvách, přičemž jedna barva je vždy trumfová. Jen s čísly by taková zábava nebyla a proto najdete na každé kartě nějaký efekt. Respektive na každé kartě stejné hodnoty, máte stejný efekt. A ten je u karet s nižším číslem o dost slabší, než u karet s vyšším číslem. Ve svém tahu tedy neustále lavírujete, zda si kartu necháte pro velké číslo, nebo zda využijete jejího efektu. Případně jak se zbavit slabých karet.
Nezdá se to, ale v poměrně jednoduchém pravidlovém rámci se toho dá vymyslet poměrně hodně a tak hra dokáže generovat dlouhé minuty zádumčivého mlčení. Zvenčí by to pak mohlo působit jako destilovaná nuda, ale ve skutečnosti to v hráčích vře, jak po špatném kari z indické restaurace naproti nádraží. Hra má tak akorát náhody, abyste se měli na co vymlouvat a zároveň vás to hnalo z jedné partie do druhé.
Já tak trochu tušil, že se mi bude hra líbit. Autory jsou Maxime Rambourg a Théo Rivière, kteří spolu upekli výbornou a vtipnou “spiritislandovku” The Loop, která vyšla před pár lety u Catch Up Games a kterou čeští vydavatele trestuhodně přehlédli. Každopádně Drákula vs. Van Helsing vychází na přelomu září a října u RexHer, takže aspoň toto klaplo. Hra si to rozhodně zaslouží, páč je skvělá, to jste asi už pochopili, což?
