O Johnu le Carrém jsem už na svém Facebooku psal. Na popud žvanivých slimejšů z podcastu Rudá žeň jsem se do něj pustil, a to hned jeho ikonickým románem Špión, který se vrátil z chladu. No a protože se mi ten líbil dost — jakože dost dost — rozhodl jsem se pokračovat a schválně jsem sáhl po hůře přijímané knize, abych si ověřil, nakolik jsem le Carrého rozdováděná fanynka a nakolik to bylo jen dílem okamžiku, ve kterém se Špión blýskl.
Noční recepční je kniha z roku 1993 (u nás vyšla o dva roky později), což znamená, že od Špióna ji dělí celých třicet let. Sám autor se mezitím proměnil z agenta tajných služeb MI5 a MI6 v povolaného spisovatele — a to se projevilo i tím, že ze 172 stran se roztáhl na téměř 500. Vám může být Noční recepční povědomý, protože existuje britský koprodukční seriál, oceněný třemi Zlatými glóby, ve kterém hraje Dr. House a Loki.
Příběh začíná v hotelu, kde se seznamujeme s Jonathanem Pinem, který je… noční recepční. Svou práci bere nadmíru svědomitě, ale přesto je tak trochu nechtěně zatažen do víru událostí, jež se otáčí okolo obchodníka se zbraněmi Richarda Onslowa Ropera. Pochopitelně nesmí chybět osudová láska a zákulisní hry tajných služeb. V databázi knih je dílo označené jako akční špionážní román. Což není. Špionážní ano, akční ne. To už by akční bylo i daňové přiznání, které jsem podával za minulý rok.
Le Carré má velmi těžký styl psaní. Umí vyvolat atmosféru, ale zároveň je jaksi neuchopitelný a snově vzdálený. Noční recepční má navíc zhruba tolik děje jako Špión, jen je to roztažené téměř na trojnásobek stran. Zejména začátek je pomalý. Šeredně pomalý. Le Carré navíc skáče v čase, v místě, přepíná mezi postavami a občas dokonce mezi představami postav. Vše bez jakéhokoli uvození. Pokud na chvíli polevíte v pozornosti, nemusíte najít cestu zpět.
Navíc le Carré pravděpodobně uvěřil, že do něj vstoupil duch Arthura Rimbauda, protože zarytě odmítá napsat jednoduchou větu typu „Jonathan za sebou práskl dveřmi.“ Místo toho napíše: „Jonathan se ocitl v prázdnotě dveřního rámu, aby vzápětí jeho přítomnost postoupila dále a nechala za sebou jen neukojenou nicotu, která se na něj dotírala a žadonila, a on ji prudce umlčel dřevem, jež vyrostlo pro tento okamžik, aby vyplnilo dveřní rám a odstřihlo pozorovatele.“
// Tyhle texty píšu čistě pro radost. Nechceš mi k tomu koupit kafe, ať mi to jde líp od ruky? https://revolut.me/petrcaslava
Nočního recepčního jsem četl podstatně déle než jakékoli jiné knihy srovnatelné tloušťky. Ale vydržel jsem až do konce a domnívám se, že si za to zasloužím nějakou odměnu. Právě u knih typu Noční recepční by měli vydavatelé schovávat za poslední stranu lízátko, nebo alespoň nalepovací tetování. Cokoli. Čtenář si zaslouží být odměněn!
Čekal jsem, že až to konečně dorazím, budu ke knize hodně příkrý — a jasně, zatím jsem ji moc nepochválil. Ale na le Carrém je něco zvláštního, co mě nutí číst dál, takže ano, ještě si o něm budeme povídat. Jen si teď musím vyčistit zuby nějakým bizarním pornem, abych nebyl zapšklý intouš.