O Vánocích jsem se rozhodl využít klidu a pohody, abych si doplnil poslední román Carltona Mellicka III s názvem Chlípná chapadla. Přijde mi, že k cukroví, vůni jehličí a povalování na gauči s kočkama poslední román tohoto vévody Bizarro subžánru prostě patří. Jen pak začátek roku byl trochu hektický, takže o svém zážitku referuji až nyní.
Od Mellicka jsem četl všechno a je to můj oblíbený autor. Proč? Čistě pro jeho schopnost stavět uvěřitelné příběhy z kulis, které jsou… well… bizarní. Ať už výprava muže do vagíny jeho přítelkyně, aby přišel na kloub tomu, proč se z ní ozývají tajemné zvuky a občas vylézají kostlivci. Nebo postapokalyptický příběh ze světa, kde se vzbouřili plyšáci. Mellick zvládá všechno a hlavně! Nebere své světy a hrdiny na lehkou váhu. Zatímco všichni ostatní (omlouvám se za paušalizování) mají touhu pubertálně tajtrlíkovat a neustále na čtenáře pomrkávat, jaká že je to všechno sranda. Mellick až s patologickým zaujetím sleduje snahu svých hrdinů přežít a nikdy nesklouzává k prvoplánovému humoru. A to ani tehdy, pokud hrdinovu předkožku ovládnou mimozemšťané.
Chlípná chapadla jsou na Mellickovy poměry docela obsáhlý román, byť ano 248 stran nezní jako vyzyvatel Vojny a mír. Každopádně tempo vyprávění je o řád pomalejší, než v jeho jiných dílech. A je to v pořádku, protože Chlípná chapadla jsou v první řadě milostným románem. Vílák Eliot se bezhlavě zamiluje do své tatérky polo chobotnice Oony, která mu brázdí tělo jehlou a vstřikuje do jeho kůže svůj inkoust, ale o jeho fanfulína nejeví velkého zájmu. Nicméně jejich životy se propletou v okamžiku, kdy dojde k nenadálému střetu s elfí jakuzou. Jak vidíte, děj je na Mellicka poměrně umírněný.
// Tyhle texty píšu čistě pro radost. Nechceš mi k tomu koupit kafe, ať mi to jde líp od ruky? https://revolut.me/petrcaslava
Román je opravdu hlavně o emocích, touhách a citech. Funguje perfektně jako červená knihovna, neříkám, že si občas nějaké chapadlo nenajde cestu do řitního otvoru, jak už to ostatně v životě bývá. Ale Mellicka opravdu více zajímá, jak se jeho postavy cítí, co prožívají a jak se vyrovnávají s opětovanou či neopětovanou láskou. A to je přesně to super, co mám na Mellickovy rád.
Musím ale přiznat, že Chlípná chapadla řadím jen někam do lehčího průměru Mellickových románů. Zatím u mě vede Dům na tekutých píscích, Magořina, Lidožrouti z Lízátkova či Plyšákokalypsa. Zároveň jsou ale chapadla lepší, než třeba Zbouchnul jsem Satanovu dceru či Orgie v chomoutu. Románu škodí právě pomalejší tempo a menší kadence bizarností. Některé scény jsou navíc přidány jen pro efekt a kdyby z románu zmizely, nic by se nestalo. Působí to tak trochu uměle natahovaně. Ale berte to s rezervou, pořád mluvíme o románu, který přečtete za dva delší večery.
Každopádně Carlton Mellick III mi přinesl další zajímavý román a já jsem za něj vděčný. Po intoušsky zapšklém Nočním recepčním od Johna le Carré (kterého jsem četl před tím) je tohle přesně ten teplý a uvolňující klystýr, který jsem potřeboval. Navíc se o román u nás znamenitě postaralo nakladatelství Carcosa a výborně přeložil Milan Žáček. Takže není důvod nezařadit do knihovny vedle ostatních bizarností.