Po romantických Chlípných chapadlech od Carltona Mellicka III jsem si potřeboval odpočinout u něčeho intenzivně vtíravého a Philip Fracassi si mě získal už svou novelou Sacculina, takže proč nepokračovat dále. Sirotčinec v údolí si stále šetřím a chtěl jsem si jen naladit chuťové pohárky, takže jsem sáhl po povídkové sbírce Pod bledou oblohou, kterou u nás vydalo Naše nakladatelství – Dobrovský v edici Fobos. Překládala Lenka Němečková.
Standardně povídky nečtu, protože jak se naladím na příběh a seznámím se s postavami, tak je konec příběhu. A to mě vytáčí. Navíc si myslím, že povídka je vlastně literárně náročnější útvar než román, kde se autor může vykecávat a sem tam do příběhu zakomponovat i recept na mandlový dort. Povídka musí mít tempo a měla by směřovat k řádnému vyvrcholení. A hororová povídka to má ještě těžší o to, že musí budovat atmosféru, což na malém prostoru není snadné. Pokud kombajn rozseká postavu, o které jste předtím četli 500 stran, je to jiné než když praskne žaludeční vřed postavě, kterou znáte 3,5 strany.
Nicméně… sbírka Pod bledou oblouhou obsahuje řadu významných povídek a sama byla nominována na cenu Brama Stokera. Philip Fracassi se živí mimo jiné jako scénarista, takže věřím v jeho dobrou znalost stavby příběhu. Připomenu, že je třeba jedním ze scenáristů filmu Santa Paws 2: The Santa Pups. Ten nepřekvapivě vypráví o tom, jak čtyři štěňata zachraňují Vánoce. Dozajista horror.
Pod bledou oblohou začíná povídkou Žně, která se naladí na doslova stephen kingovskou notu. Emoce se ždímají jak hadr na nádobí a vše rámují pole ševelící kukuřice. Jenže zrovna tady Fracassi opravdu ukazuje, že umí. Příběh vás sice neotočí hlavou dolů, ale právě v tom neodvratném pomalém postupu směrem k něčemu děsivému a drásavě zneklidňujícímu je jeho síla.
Fracassiho hrdinové se řítí do záhuby, ze které není úniku, a právě přítomnost té nevyhnutelné zkázy činí jednotlivé příběhy tak intenzivní. Byť snad jen s výjimkou povídky Barman z mlíčňáku, bych žádnou neoznačil za čistý žánrový horor.
Mohu jenom fabulovat, ale domnívám se, že Fracassi si je plně vědom, že mu moc nejdou pointy, a tak raději opustí popisnost a nechá příběh rozpadnout do abstraktní mozaiky, kde si nejste moc jistí, co vlastně vidíte/čtete, ale rozhodně vás to znepokojuje. Nejlépe z toho vychází povídka Kolo nebo Křehké sny, které vlastně neobsahují žádný fantastický prvek, ale autor si umě vypomáhá tzv. Nespolehlivým vypravěčem.
// Tyhle texty píšu čistě pro radost. Nechceš mi k tomu koupit kafe, ať mi to jde líp od ruky? https://revolut.me/petrcaslava
V jedné povídce nás Fracassi zavede i do blázince, ale tam už mu to funguje o poznání méně. Čtenář tak nějak tuší, že tamní chovanci budou mít v hlavě přeskládaná kolečka a že jejich vyprávění se nedá úplně věřit. Proto závěrečné “ta dááá“ je asi tak turbulentní jako firemní porada o tom, kdy bude další firemní porada.
Rozhodně ale nemohu upřít Fracassimu široké rozkročení. Sbírka vám představí temnou fantasy, pak milostný příběh, pak zase něco chladně realistického a nakonec takovou potrefenou taškařici. Přitom stylově vše drží pohromadě a pořád je z toho cítit ten jeden autor, který umí vyprávět a snovat příběhy, do kterých se můžete zamotat a nechat pavoučky, aby po vás cupitali tisícem nožek. Musím brzo vyzkoušet i povídkovou sbírku Hleď, prázdnota. Nebo ten Sirotčinec? Uvidíme. Toto každopádně dobré bolo.