Existuje spousta slavných knih, které jsem nikdy nečetl. Bohužel to tak je a i kdybych teď začal číst jen vavřínové tituly, stejně bych je nepřečetl všechny. Takže si s tím moc nedělám hlavu a jen čas od času si řeknu, že je čas doplnit si mezery.
Slavná kniha Jatka od Lee Childa u nás poprvé vyšla v roce 1999, tedy dva roky po svém celosvětovém debutu. V knize se poprvé představuje sveřepý hrdina Jack Reacher, kterého ve filmových adaptacích nejprve ztvárnil Tom Cruise. Což je asi tak přesný casting, jako kdyby Supermana hrál Rowan Atkinson. Později v seriálu od Amazonu Reachera hrál Alan Ritchson, který má hrudník jako špatně zaparkovaný Wartburg 353. Což je správně. Jack Reacher má být hromotluk.
Já ale seriál nikdy neviděl a filmy s Cruisem jsem úspěšně vytěsnil. Takže jsem do toho šel čistě tak, že to bude odpočinkové letní čtení, kde hlavní hrdina bude rozdávat rány, řešit zapeklitý případ a charisma z něj bude stříkat, jak když si z limetek děláte mojito. No… zas tak to nedopadlo. Ale pojďme postupně.
U opuštěné křižovatky kdesi v Georgii vystoupí jednoho rána z autobusu Jack Reacher a vydá se v dešti čtrnáct mil do vzorného městečka Margrave, po stopách dávno zemřelého hudebníka. No ale tam je záhy zatčen a obviněn z vraždy, kterou nespáchal. Musí si najít spojence, holku, očistit si jméno a v závěrečných titulcích odkráčet do mlhy. Zápletka je vcelku jasně nalajnovaná a Lee Child občas navýší sázky, ale takovým tím dost debilním náhodným způsobem. Žádnou sofistikovanou konstrukci nečekejte. Padouši jsou popisováni jako slizcí, obtloustlí obšourníci – aby vám bylo jasné, že ti jsou ti špatní. Zatímto klaďasové září jak Aštar Šeran.
Tím vším kráčí Jack Reacher coby hora svalů vycvičená k zabíjení, ale zároveň vybavená sexy mozkem, který by mohl závidět i Jirka Paroubek. Sem tam se dočkáte až holmesovské intuice, ale Lee Child není Arthur Conan Doyle, takže aby čtenář nabyl dojmu, že Reacher je nadprůměrně inteligentní, jsme svědky scén, kdy se všichni ostatní chovají jako naprostí idioti.
V jedné scéně se policisté bezradně radí nad tím, že na místě činu nalezli telefonní číslo, ale netuší, komu by mohlo patřit. Tak si tam tak mudrují, načež do kanceláře nakráčí Jack Reacher a lakonicky prohlásí: “A zkusili jste na to číslo zavolat?” Načež policisté nasadí výraz udiveného Pikatchu.
Tohle všechno by se dalo prominout, pokud by román nabídl rychle odsýpající akci. Jenže ani ta tam vlastně není. Na první akční scénu si musíte počkat dobrou třetinu knihy a je odbytá v pár odstavcích. Problém je, že Lee Child používá v celé knize tzv. staccato styl vyprávění. Tedy velmi krátké úderné věty. Ale používá tento styl NEUSTÁLE!
Objednal si kafe. Nasypal do něj cukr. Dva pytlíky. Zamíchal lžičkou. Neoblízl ji. Napil se kávy. Káva byla horká.
Když pak má děj gradovat a nabírat na obrátkách, vlastně není jak. Child nemůže změnit tempo vyprávění; rytmus textu je úplně stejný, ať už Jack Reacher střílí ze svého Desert Eagle nebo si mění spodní prádlo v hotelu.
Znamená to všechno, že Jatka je špatný román? Mňo asi ne… vzhledem k popularitě díla a dalším asi dvaceti románům, které v pozdějších letech vznikly. I já mám malé pokušení pokračovat dál, ale jen malé… opravdu hodně hodně malé pokušení.